Pořadatelé pražských žákovských závodů se na jaře probudili. Zatímco v loňském roce jsme na těchto stránkách kritizovali jejich malou aktivitu v článku "Praha není Brno", tak letos v dubnu nebyl v Praze vlastně ani jeden z pěti víkendů bez plaveckých závodů. Magické kouzlo jara tak vlastně téměř způsobilo "termínovou krizi".

Nejvíce k tomu přispěl oddíl Bohemians. Vedle tradičních KPDD prosadil do programu podolského bazénu i Jarní cenu Prahy. Závod, který v Praze určitě dosud chyběl. Snad se najdou prostředky a vůle pro jeho pravidelné pořádání. Atmosféře závodu asi nepomohlo, že se pořadatelé snažili nacpat do vymezeného času maximum rozplaveb. Startovalo se přes hlavu a slavnostní vyhlašování vítězů se konalo v průběhu rozplaveb. Ovšem i díky nahuštěnému programu to byla závodní příležitost pro mnoho pražských žáků a navíc v dlouhém bazénu. Jakási generálka na KPŽ, která by mohla být v budoucnu prvním vrcholem sezóny pro pražské žákovské plavání. Mám ale pocit, že 1. ročník Jarní ceny tím vrcholem nebyl. Možná o jednu věkovou kategorii méně je někdy více. Zvláště když se mělo jednat o nominační závod pro žactvo na dětskou olympiádu. Pak by ale propozice měly obsahovat i nominační kritéria. Ani soutěž družstev by nemusela být šitá na míru pořadatelům. To bych chtěl ale asi přespříliš.

Ovšem dva velké závody během čtrnácti dnů byly i na "bohemáky" možná až trochu moc. Práce s přípravou obou závodů pravděpodobně ležela jen na několika málo lidech. Při KPDD už jim asi chyběly síly zajistit například natažení závodních drah místo tréninkových. Vedro a dusno na bazénu asi nebylo příčinou toho, že první půlden nebylo na galerii téměř vůbec rozumět komentátorům. Informační servis pro diváky, kterých bylo zvláště na Jarní ceně hodně, se už prakticky nestíhal. Rozhodně nebyl lepší než na "velikonočkách" Olympu. Pořadatele při KPDD navíc téměř úplně zradila i startovací pistole. Abych ale tentokrát předešel případným nedorozuměním. Nevyčítám ani nekritizuji (i když to tak vypadá). Vždyť oba závody byly zvládnuty na standardní úrovni ke které bohužel někdy patří i nějaké drobné vady na kráse. Vlastně všechny uvedené připomínky jsou pouhé maličkosti při porovnání s úsilím, které pořadatelé vložili do přípravy i realizace obou závodů. Je prostě jenom velká škoda, že všechna ta práce nevyústila v opravdu perfektní závody. Jarní cena by jím přeci být mohla.

Avšak opravdu perfektních závodů je jako šafránu. A dělá je především závodní atmosféra. Těžko popsatelný i vytvořitelný koktejl napětí, spádu, fundovaného komentáře, povzbuzování a slavnostního vyhlašovaní. Když něco z toho chybí, je atmosféra hned pryč. Ta v dubnu nejlepší, alespoň z mého diváckého pohledu, byla jednoznačně na srovnávacích přeborech Motorletu. Nebyl to sice ten nejprestižnější, nejužitečnější, nejdůležitější ani největší dubnový závod v Praze, ale byl ten nejhezčí.

P.S. Možná tím nej nej pražským dubnovým závodem byla Velká cena Slavie. Tu ale plavci Motorletu bohužel už podruhé za sebou vynechali.